Slavní dlužníci. „Včera týden neměli jsme skoro nic k obědu, v pondělí jsme byli u Palackých a v úterý byla zase bída – ale to jsme nevěděli, kam se octnout. Zimu jsme měli – čím zatopit nebylo. Já nechci nic na dluh brát od těch hokyň, jsou hrubiánky. Jarouš šel plačky k Vrbom – chtěl prý říct, aby mu dali oběd do hrníčku, a mně ho přinést, ale pak se bál, že bych se mrzela. Já ale neměla hlad, protože jsem měla lítostí žaludek plný. Měla jsem takovou trpkost v sobě, že jsem ani slzu umořit nemohla.“ Taková trpká slova psala Božena Němcová dne 16. února 1857 manželu Josefu Němcovi. Synu Karlovi adresovala 21. listopadu 1859 lamentaci: „Nezbylo mi ani krejcaru. Nemám ani nic teplého na sebe, ani klobouk mimo slaměného, a ten hnědý pláštík, co jsem venku zapomněla, je také již ošumělý. – Nemohu nyní ani ven vyjít.“ Plné podobných stesků jsou dopisy půvabné spisovatelky, jež adresovala svým příbuzným a přátelům. Svědčí ovšem také o jisté lehkomyslnosti, s níž s penězi nakládala. Dokázala během krátké doby utratit i poměrně velké částky, často jen proto, aby někomu udělala radost. Stalo se to vlastně brzy poté, co lidstvo opustilo věk divošský - objevily se problémy, kterak nakládat s dluhy a jinými závazky, jak vyjdou dlužníci s věřiteli. Byl to problém, z něhož si mnozí zoufali a jiní - tropili žerty. Slavný francouzský spisovatel Honoré de Balzac svého času zpracoval o dluzích dokonce celou praktickou příručku, kterou nazval stručně: Umění platiti své dluhy a upokojiti věřitele, aniž by bylo třeba vyjmouti jediný haléř z vlastní kapsy aneb Rukojeť obchodního práva k potřebě zničených lidí, dlužníků, výpomocných úředníků, krátce všech, kdo vydávají peníze, aniž by jich měli od mého zesnulého strýce, professora ve výslužbě. Uvědomoval si naléhavost problému, neboť, jak konstatoval v úvodu své knížky, „na světě je jen dvojí karabáč, před nímž člověka všechny moci země nemohou ochrániti: je to mor a soudní vykonavatel.“ Balzac nezištně radil notorickým dlužníkům, jak ošálit své věřitele a udělat to tak, aby byli spokojeni, aniž by byly vyrovnány závazky šibalů. V závěru svého výkladu si ovšem povzdechl: „Je to den ze dne těžším, získati si, jak to bylo v Paříži dříve možno, příjmy ze svých dluhů. Obchodníci jsou už méně důvěřiví, řemeslníci méně trpěliví, lichváři méně četní, příbuzní, milenky, přátelé méně velkodušní, a soudy přísnější než bývalo.“ Ano, je to stále těžší. Přízrak dluhů pronásledoval především obyčejné lidi, ale nevyhýbal se ani hlavám pomazaným a korunovaným. Českému králi Vladislavu Jagelonskému například chyběly peníze v hotovosti prakticky nepřetržitě. Obrovské dluhy zdědil ještě po svých předchůdcích. Musel dávat do zástavy královské hrady a další majetek – dokonce ani Pražský hrad mu řadu let nepatřil. Prý občas neměl co jíst, dlužil pražskému řezníkovi, který byl jeho dodavatelem. Říká se, že měl na dluh i brnění a ostatní zbroj. Jestliže jsme v dosavadním výkladu poznali dluhy z chudoby a lehkomyslnosti (ty kráčejí často ruku v ruce), dluhy z šibalství i dluhy zděděné, přiživované rozmařilostí, dostáváme se k dluhům -z podivínství. Jejich nejzářnějším příkladem se jeví dluhy jiného panovníka na českém trůně, Rudolfa II. Také jemu odčerpávaly značné sumy reprezentativní povinnosti, jakými bylo financování slavností, svateb či rytířských turnajů. Pravou vášní se však pro něho stalo budování uměleckých sbírek, v nichž ovšem vedle opravdových skvostů se skvěly i drahé kuriozity, nabízené podvodníky. Návštěvníci jeho „komory divů“ mohli shlédnout například baziliška, holenní kost obra, roh jednorožce (ve skutečnosti šlo o zub narvala), a dokonce i achátovou číšku, do níž prý byla zachycena krev ukřižovaného Ježíše. Jeden cizí vyslanec upozornil ve svém listě na další vášeň podivínského císaře: „Úplně zanedbal státní záležitosti a zahrabal se do laboratoří alchymistů.“ Svérázný panovník nedokázal odolat svodům mudrců, kteří mu slibovali, že vyrobí zlato z jiných látek, že objeví kámen mudrců, namíchají elixír mládí či sestrojí perpetuum mobile (stroj, který pracuje věčně). Náročné „koníčky“ Rudolfa II. vedly k rychlému vyprazdňování jeho pokladny, a protože nevyšel ani pokus pěstovat zlaťáky na poli, nezbylo panovníkovi, než se stále více zadlužovat. Připomeňme ještě jednu skupiny dluhů – dluhy z obžerství a poživačnosti, dluhy hýřilů, nočních ptáků a tuláků. Zde nemůžeme minout osobnost spisovatele a novináře Jaroslava Haška. Jednou se veselý kumpán ocitl z neznámého důvodu v Kamýku nad Vltavou. Hostinský Bárta na něho dne 25. července 1912 podal udání: „Redaktor novin p. Jaroslav Hašek učinil tyto dny ve společnosti jednoho pána a jedné slečny dluh 38 korun za stravu, byt a pivo a doutníky po 3 dny a noci, aniž by byli účtovali, a jsou všichni nezvěstní. Prosím o vypátrání, zdaliž jest skutečně redaktorem a kde v Praze bydlí.“ Když jednou přišel navštívit Haška básník František Gellner, zastihl jeho společnost v pochmurné náladě. Haškův přítel G. R. Opočenský na to vzpomínal: „Našel nás ve stavu značné sklíčenosti: bylo již odpoledne a naše komuna byla bez zásob, bez peněz a – bez úvěru. Nebylo ani na ty vuřty na paprice.“ Příchod Gellnerův, v jehož kapse určitě cinkaly mince, náladu v „komuně“ pozvedl. Jaroslav Hašek nicméně jen se značným vypětím unikal ze spárů neodbytných věřitelů. Jednání probíhala mnohem bouřlivěji, než setkání, jež vypsal ve svém světoznámém románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Zarputilý pán, domáhající se na feldkurátu Katzovi peněz na směnku, je svérázným „sluhou božím“ přivítán provokativně - nad bohatě prostřeným stolem: „Sedněte si, právě dokončujeme večeři. Měli jsme humry, lososa, a teď ještě smažená vajíčka se šunkou. To se nám to hoduje, když nám lidí půjčují peníze.“ Haškovi věřitelé byli často velice sveřepí, stalo se nejednou, že v hospodě, kde neměl na zaplacení útraty, byl majitelem podniku vysvlečen z kabátu a vykopnut na studenou dlažbu. Výjimku v tomto směru představoval bodrý hostinský Josef Šolc, jehož hostinec sídlil v Praze na rohu Sokolské ulice a Fűgnerova náměstí. Šolc měl Haška rád jako vlastního bratra a občas si s ním pěkně zatrunčil, i jeho bohémským kamarádům točil na dluh. Stal se Haškovi inspirací, když tvořil literární postavu hostinského Palivce. Život s dluhy a s břemenem finančních závazků není lehký, dnes je možná těžší než v době, kdy vytloukal pražské hospůdky Jaroslav Hašek se svými kumpány. Přece však můžeme zaznamenat jednu změnu k lepšímu. Když je zle a člověk neví kudy kam nebo chce prostě jen ušetřit čas, najde si ochotného finančního poradce, který mu kus cesty pomůže jeho břemeno nést. Kdyby byla bývala měla půvabná paní Božena Němcová někoho tak šikovného, mohla možná žít spokojeněji a mohla napsat více kouzelných pohádek, povídek a novel. Použitá literatura: BALZAC, Honoré de: Umění platiti své dluhy a upokojiti věřitele, aniž by bylo třeba vyjmouti jediný haléř z vlastní kapsy aneb Rukojeť obchodního práva k potřebě zničených lidí, dlužníků, výpomocných úředníků, krátce všech, kdo vydávají peníze, aniž by jich měli od mého zesnulého strýce, professora ve výslužbě. Praha, Grosman a Svoboda 1920. DOKTOROVÁ, Blanka: Za štěstím s královskými dluhy. Praha, Andrej Šťastný 2004. HAŠEK, Jaroslav: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Praha, Československý spisovatel 1980. KRAMAR, Konrad – STUIBEROVÁ, Petra: Finanční starosti domu Habsburků. Dynastické dluhy, bankroty a daňové triky. Praha, Brána 2002. NĚMCOVÁ, Božena: Lamentace. Dopisy mužům. Praha, Československý spisovatel 1995. PYTLÍK, Radko: Zpráva o Jaroslavu Haškovi. Toulavé house. Praha, Panorama 1982. Zpracoval: PhDr. Jiří Křesťan, CSc.
ODKAZY:
http://www.novinky.cz/finance/258356-exekutori-se-navzajem-obvinuji-kdo-z-nich-je-horsi-a-dela-vice-chyb.html
http://www.novinky.cz/finance/252387-rapidne-pribyva-bankrotaru-mnozi-ale-soudni-ochranu-nedostanou.html?ref=boxE
http://www.novinky.cz/finance/255859-vymahaci-drobnych-dluhu-maji-smulu-stat-jim-horentni-zisky-oseka.html
Poradíme vám v těchto oblastech
Finanční názvy a jejich význam...
Poradenství, finanční poradenství >
Vedení a správa finanční dokumentace >
Reklama na internetu
|
|